neděle 21. října 2018

Život s úzkostí aneb co se z Insta Stories běžně nedozvíte


Psychickými problémy trpí mnohem více lidí, než by se na první pohled mohlo zdát. Je jich celá řada – deprese (ty opravdové, ne že se jeden den cítíte pod psa, protože se vám něco nepovedlo), úzkosti, různé fobie. A to jsou jenom některé. Údajně až čtvrtina populace trpí nějakou psychickou poruchou, jak bylo zmíněno např. loni v jednom rozhovoru na DVTV. Ale nemluví se o tom, lidi neradi ukazují své slabé stránky a nemluví příliš otevřeně o tom, co je trápí. Naopak v době sociálních sítí je ideální vypadat co nejlépe, spokojeně, šťastně. Což samo o sobě nemusí být úplně zle – když se šíří pozitivní energie, tak nám je všem líp, než když všude kolem sebe vidíte to negativní (i proto už roky nesleduju televizní zprávy a nečtu noviny). Zároveň mi přijde dobré o tom napsat článek, abyste i vy, které tyto problémy trápí, věděli, že nejste sami, i když vám to tak může připadat.

JAK TO MÁM JÁ


Už nějakých 11 let se dennodenně potýkám s úzkostmi (ač prapočátky sahají až do dětství). Mnozí možná neví, co si pod tím představit, a ono to je dost těžké popsat, ozývá se klišé „když jsi to nezažil, tak nevíš“. V mém případě to jsou stavy, jak na psychické, tak fyzické úrovni, kdy na mě padne nejasný strach, který nemá konkrétní podobu. Nebojím se výšek, uzavřených prostor ani pavouků, je to strach z něčeho, co teprve přijít, přičemž to nemá přesné kontury. Někde jsem četl, že vlastně deprese se týkají toho, co bylo v minulosti, a úzkosti naopak toho, co nás čeká v budoucnosti, a tak to u mě je. A přitom nemusí jít často o kdovíco, pro většinu je dotyčná situace zcela banální, ani se nad ní nezamyslí, ale u mě se může vyskytnout silná nervozita, udělá se mi zle od žaludku nebo se mi začne hůře dýchat – ono rozličných symptomů je až až, snad jakýkoliv fyzický stav vás napadne. Většinou, ne vždy, pak příznaky začínají ustupovat poté, co si situací projdu.

„Úzkosti se bohužel netýkají pouze negativních věcí.“

Můžu uvést příklad. Bohužel se totiž úzkosti nemusí týkat jen na první pohled negativních událostí, ale i těch, na které se těšíte, kde byste se vlastně měli cítit dobře. U mě to je např. návštěva koncertů. Na ty příliš nechodím právě i kvůli těmto potížím. Když chci jít na nějakou akci, tak čím je blíže, tím větší nervozita (jako součást úzkosti) mě při pomyšlení na ni zasáhne. V den konání už jsem dost nesvůj, nemám moc chuť k jídlu apod. Pak se snažím něčím si zaměstnat mozek, to trochu pomáhá, když celou svoji pozornost zaměřím jinam, ač ne vždy to jde. Než mám vycházet, tak mi často je už zle od žaludku, zrychlí se mi tep, je mi zima po těle. A nevím pořádně proč!

Pokud bych se rozhodl zůstat doma, symptomy začnou odeznívat. Když vyrazím ven, tak buď se ještě stupňují, nebo alespoň zůstanou na stejné úrovni. Někdy se může stát, a taky tomu tak bylo, že se vše rozjelo natolik, že to nakonec nedopadlo dobře (třeba jsem zvracel, tak byl konec snažení). Avšak když se mi s vypjetím všech sil podaří na zmíněnou akci (koncert) dorazit, tak poté, co jsem již na místě, začnou příznaky mizet, alespoň ty nejsilnější. Často to je jako mávnutím kouzelného proutku – je vám příšerně, moc nevnímáte svět kolem, abyste po chvíli zjistili, že vlastně je vše oukej a je vám po těle dobře. Dost nad tím pak přemýšlím, že je neuvěřitelné, co v tom mozku probíhá…

„Vše probíhá závratnou rychlostí během pár sekund, nanejvýše minut.“

Podobných situací je mnoho, tohle byla jen jedna z nich. Hodně u cestování, kor letadlem, při návštěvách lékaře, při zařizování věcí kupř. v bance či pojišťovně, různá setkání s lidmi atd. Prostě kde není rutina, i když hned druhým dechem dodávám, že nejen tam, neboť já to mám zafixované třeba i s každodenním chozením do práce a nebývá mi dobře ráno, když vstávám; víkendy a ty dny, kdy mám volno, už mozek rozpozná a je mi dobře. To vše probíhá závratnou rychlostí jen pár sekund, nanejvýše minut, po probuzení.

CO DĚLAT?


A teď co s tím. Pokud vás trápí něco podobného a sami na to nestačíte, určitě vyhledejte odbornou pomoc. Není žádnou ostudou chodit k psychologovi či psychiatrovi a začít se léčit. Naštěstí tabu kolem této problematiky postupně mizí. I proto se může zdát, že dnes má člověk mnohem více podobných problémů, než tomu bylo v minulosti. Ano, dnešní uspěchaná doba zaměřená na peníze a úspěch jistě úzkosti a deprese podporuje, zároveň je prostě fakt, že tohle téma dostává ve veřejném prostoru konečně místo, a to skrze různé rozhovory a články odborníků i těch, kteří si tím sami prošli či stále procházejí.

Za tu dobu jsem toho vyzkoušel hodně: šest let jsem bral léky, které sice byly dobré v tom, že první dva a půl roku mi hodně pomáhaly, ale taktéž se s nimi pojily různé vedlejší příznaky. Stejně tak vlastně do budoucna nic moc nevyřešily – ale rozhodně vás od toho nechci odrazovat, pokud jste na dně, to chraň bůh! (Doplním, že poté jsem tři a půl roku zkoušel několikero prášků jiných, ale ty už ani moc nepomáhaly, tak jsme se je v prosinci 2013 rozhodl po domluvě s mojí doktorkou přestat brát.) V současné době mi jen v nejhorších případech pomáhá Rivotril (dejme tomu něco jako Neurol, který asi mnozí znají), ale snažím se ho brát opravdu co nejméně.

„Dlouhé čekací lhůty na terapie jsou důkazem toho, že psychické problémy řeší mnoho lidí.“

Léky samozřejmě nejsou to jediné, je spousta dalších možností, které můžete zkusit. Třeba psychoterapie – individuální, nebo skupinová –, přičemž každý terapeut k tomu přistupuje trochu jinak. Dají se sehnat i na pojišťovnu, jen budete muset dlouho čekat, ty lhůty bývají týdny až měsíce, což je další důkaz toho, kolik lidí psychické problémy řeší (schválně nepíšu „má“, protože takových je ještě násobně více). Také jsou intenzivní programy, tzv. stacionáře, do kterých máte šanci se dostat, ty jsou denní a trvají několik týdnů v kuse, osobně to doporučuju, pracuje se zde jak s psychikou, tak tělem – různá cvičení apod.

Psychosomatika je už dnes docela uznávaná i mezi klasickými lékaři, to je jedině dobře. Stejně tak ale můžete vyzkoušet alternativní způsoby, tam už je na každém, čemu kdo věří a co se hodlá vyzkoušet. Myslím tím vše od homeopatie přes celostní/čínskou medicínu po kineziologii. Tady nechci nic doporučovat, já vyzkoušel mnohé – a není to levná záležitost, zde pojišťovna bohužel nic nehradí –, a přestože mě z toho nic nevyléčilo, dá se říci, že minimálně mě to posunulo dál nebo ukázalo cestu, kterou se mám ubírat. To je vysoce individuální, vím o přátelích a známých, kterým tyto metody pomohly.

Hlavní je se sebou něco dělat, pracovat na sobě, a to můžete i sami doma. Nepůjde to hned, nepůjde to snadno, ale v něčem vám to jistě pomůže, např. zvýší sebevědomí. Nemá moc cenu si jen někomu stěžovat (jak já to znám!), protože tím ničeho nedosáhnete. A ještě od okolí, které s tím nemá zkušenosti, uslyšíte věty jako „Tak na to prostě nemysli!“ nebo „Tak jdi ven se provětrat, to ti pomůže.“ Nejspíš se vám jen po vyslechnutí těchto úžasných rad otevře kudla v kapse. Já třeba začal od letošního července pravidelně běhat a od září se mi podařilo zařídit si práci z domova, což jsou věci, které mě sice úzkostí nezbavily, ale pomáhají mi to lépe zvládat.

NEVZDÁVEJTE TO!


V dnešní době internetové má každý šanci toho se sebou dělat více než v minulosti; informací, k nimž se na pár kliknutí dostanete, je spousty. Jasně, některé články jsou jen reklamou na tu či onu metodu, ale pokud máte nějaké kritické myšlení, intuici a zdravý rozum (možná vtipné v kontextu toho, o čem se bavíme), tak z toho dokážete vyselektovat ty, co vám pomohou. Budu vám držet palce.

A kdybyste měli potřebu se podělit se svýmu zkušenostmi, klidně mi napište na náš společný e-mail touchoflovershands@gmail.com anebo níže do komentářů. Pro jistotu jen na závěr dodám, že toto je čistě moje osobní zkušenost a nejedná se o žádný odborný článek.

4 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Děkuji za tento článek, dal mi podnět k zamyšlení. Zažívám podobné stavy a asi před 2 roky mi pomohla každodenní meditace na uklidnění myšlenek (5-10 minut). Praktikovala jsem to asi měsíc (možná dva), pak začala škola a bylo to docela v pohodě. Ale se vším tím shonem (a taky spoustou cizích lidí na veřejné fakultě) se to velice ochotně vrátilo. Od té doby jsem to u některých situací díkybohu nějak odbourala, ale ráno před školou, výlety a akce mimo moje město... Často si říkávám, že čím dřív z domu vypadnu, tím dřív se mi pak uleví, ale nervozita pak zůstává stejně pořád...
Jo a taky vnímám něco podobnýho, když např. píšu tento komentář, něco na FB nebo emaily (třeba profesorům). Nervozitu z toho, že co když tam mám nějakou zásadní chybu v kdovíčem, co když se špatně vyjadřuju, co když bych vlastně toto neměla vůbec psát/sdílet online... čtu to po sobě padesátkrát, pak se na to chvilku nedívám, pak to po sobě přečtu ještě desetkrát... A jeden krátkej email píšu třeba i hodinu.
A takový malý mimochodem - když někde čtu nebo slyším, abychom vystoupili ze své komfortní zóny, tak mi připadá, že my to musíme dělat daleko častějc, než si tihle řečníci (asi) představují :)
verutalko (IG)

Dagmar řekl(a)...

Moc díky za tenhle článek. Je pro mě vždycky "potěšující" a uklidňující číst příběh někoho s podobnými zkušenostmi.

U mně se podobné stavy začaly na fyzické úrovni intenzivně projevovat asi před 2,5 lety, ale samozřejmě i já vidím souvislost už z dětství, kdy se dá vysledovat určitá citová vnímavost a náchylnost k podobným potížím. Různé zážitky se potom za celý život střádají a formují naše vidění světa i nás samotných.

U mně je to způsobeno kombinací více faktorů - život s mamkou, se kterou si naprosto nerozumíme, energeticky mě vysává její negativita, ale z finančních důvodů nevidím šanci si najít vlastní bydlení. Dalším důvodem je pocit naprostého selhávání a odborné nedostatečnosti v práci. Dospěla jsem do stádia naprostého "bloku", někdy celé dny jen prosedím a předstírám práci, udělám je to nezbytné. Trápí mě potom výčitky svědomí a tím nastupují i fyzické příznaky: celkově se cítím nesvá, divný pocit na hrudi, jakoby lehké píchnutí u srdce, v levé ruce,v zádech v hrudní oblasti, nebo tak různě po hrudi. Je to nepopsatelné, takové stěhovavé a proměnlivé. Někdy jakoby knedlík v krku. Z toho potom velký neklid, úzkost a strach, že jsem opravdu nemocná a musím na to upjatě celý den myslet a tím se na to ještě víc zaměřuju a zhoršuje se to. Jeto takový každodenní pocit marnosti a beznaděje, že druhý den znovu...Jen vydržet do pátku a v neděli zase vědět, že další týden je tady.

Když je nejhůř, mám strach být sama - doma, na procházce..., co kdyby se mi něco stalo a nikde nikdo? Zároveň mám fóbii z lékařů, takže se děsím, že bych skončila někde v nemocnici.

Můj stav je vlastně výsledek dlouhodobě nahromaděného stresu a strachu z těch nejdůležitějších oblastí v životě - práce, sociální (samota, soužití s mamkou, odlišnost od většiny svými názory, veganstvím) a finanční oblast.

Chodím sice k psychiatrovi, ale on i já víme, že mi nepomůže, pokud já sama nezměním ty oblasti, které mě nejvíc trápí. Buď změnit podmínky, které mi k životu nevyhovují, nebo si na ně zvyknout.

Pomáhá mi vyhledávat situace a lidi, kde a s kým je mi dobře, a jsem za ně moc vděčná. Jezdím na keramické víkendy s úžasnými lidmi (i když těsně před odjezdem trpím a nejradši bych celou akci zrušila, brečím, je mi psychicky zle), ráda něco sdílím s podobně naladěnými lidmi, fotím hlavně přírodu, čtu knihy o pozitivním rozvoji, snažím se přemýšlet o krásných věcech a snít. Nečtu a nesleduju zprávy, politiku a různé katastrofy...

Neustále pozoruji, jak psychosomatika funguje. Když se cítím psychicky skvěle, zažívám čistou radost, cítím se tak i fyzicky, mám spoustu energie, cítím lehkost a nepociťuju žádné z tělesných příznaků...a naopak, se smutkem, stresem, strachem přijdou i fyzické příznaky. Během běžných pracovních týdnů to jde těžce, potřebuju pořád hledat něco, na co se těšit a z čeho žít.

Omlouvám se za tenhle dlouhý a zmatený příspěvek, ale chtěla jsem ho taky sdílet.

Ještě jednou moc díky. Dagmar

Jonáš Vohrna řekl(a)...

Děkuji oběma za vaše příběhy, je to taky taky inspirující, nebo jak to říci. Přečíst si další pohledy a zkušenosti. Ještě jednou díky.

Veronika Wayland řekl(a)...

Ahoj, moc Ti děkuji za tento článek!
Mám diagnostikovanou panickou poruchu. Léčila jsem se téměř rok. Docházela jsem na psychoterapie, do teď beru antidepresiva a Rivotril také moc dobře znám.
Podle lékařky jsem předpoklady pro tuto nemoc podědila po své matce, která se s tím narodila. U mě se ataky projevovaly hučením v uších, nateklými lýtky, srdce mi bilo tak silně, jako by mi ho svírala rozžhavená železná pěst. A potřebovala jsem okažitě někam utéct. Díky psychoterapiím ale vím jak se zachovat když ucítím příchod ataky. Takže ji mám v podstatě v hrsti. Léků se chci také zbavit. Zavodňují mne, přibrala jsem téměř dvacet kilo i když jsem přes tři roky veganka. Mám potřebu chodit po obědě spát, když na prášek zapomenu tak druhý den mám zpomalené reflexy. Bohužel Argofan je zatím jediný lék bez lakozy. Také jsem změnila práci, což mi pomohlo asi úplně nejvíc. Lidé na mne mají obrovský vliv. Potřebovala jsem něco, kde si budu pracovat sama za sebe. Žádný tým o X lidech a se všemi se snažit nějak vyjít, i když mezi ně třeba vůbec nezapadám. Naučila jsem se víc chodit do přírody, relaxovat, na hodinku denně vypnout myšlenky a úplně se oprostit od okolí. V tom mi také psychoterapie neskutečně pomohla.
Toť můj příběh.
PS: A opravdu je nás takových neuvěřitelná hormada.

Okomentovat